Teilhardovy dopisy z první světové války – ukázka z připravovaného překladu

Pierre Teilhard de Chardin: Dopisy 1914–1919

Ukázka z připravovaného překladu (franc. orig: Genèse d’une pensée). Přeložila Tereza Hodinová. Plánované vydání jaro 2021.

 (Ménil-sur-Saulx), 8. prosince 1916

 

Má drahá Markétko,

nemohu odeslat svou odpověď paní Parionové, aniž bych připojil pozdrav pro tebe, zejména o dnešním svátku. Velmi naléhavě prosím Matku Boží, aby k tobě byla zvlášť utěšující a mateřská a dala ti zakusit, že jediný pravý poklad je poklad duše sjednocené s Bohem skrze milost a podřízení se jeho Vůli! Tak rád bych věděl, že tvé srdce není v tuto chvíli ani příliš těžké, ani hořké. Nezapomínej, že Náš Pán přišel právě kvůli těm, kterým se zdá život tíživý, a že vůči nim se projevuje nejpřívětivěji, není-liž pravda? Často ho prosím, aby tě utěšil; tvé nynější trápení je prospěšné a plodné, tím si buď jista, a tvůj život z něho vyjde krásnější a silnější, protože ses naučila milovat Boha opravdověji… Prosinec už pokročil. Mám velké obavy, že nasazení do zákopů, které nám hrozí, se protáhne přes Vánoce; neváhej jet přímo do Sarcenat, a zůstat tam co možná nejdéle. Co se mého „paper“[1] týče, obdržel jsem od Léonce[2] laskavou zprávu o jeho přijetí. „… Připadá mi to jako vznešená vědecko-kosmická filozofie, (mohu-li říci). Na mou věru! Možná se jim to bude zdát poněkud evolucionistické. Uvidíme…“ „Jim“, to znamená korektorům, kteří musí přečíst článek dřív, než vyjde. (Jistě jsou to lidé, kteří jsou mi nakloněni; ale možná to nemusí stačit…) A já myslel, bůhvíjak jsem nebyl rozumný! Povím ti, jak bude pokračovat toto dobrodružství, v němž jsou zapojeny mé ubohé myšlenky.

S láskou!

Pierre

 

(Verdun) 11. prosince 1916

Drahá Markétko,

píši, abych ti sdělil, že zítra odcházíme do zákopů (jsou to přibližně ty samé) a zůstaneme tam pravděpodobně do Vánoc. Vím, že o tom chceš vědět: říkám ti to tedy. V rámci možností ti budu posílat lístky a byl bych šťastný za pár slov od tebe. Pokud to pošta nedovolí, budu myslet na to, že mezi námi dvěma zůstává náš Pán, a věřit, že nás posílí jednoho druhým. Odcházím bez velkého nadšení, ale i beze strachu. S tím, jak válka ztrácí na novosti a přestává být „povyražením“, zdá se člověku nástup do bojových pozic čím dál víc strohý. Na druhou stranu si lépe uvědomí, že následuje Pána a že je v jeho rukách. Rozhodl jsem se prožít ty hodiny tam co možná nejvíc ztracený v Boží vůli, hodinu po hodině. Také si přeji, aby mé trápení, bude-li jaké, posloužilo k tomu, abys nacházela větší útěchu a větší sílu v  temnějších, neméně bolestných zkouškách, jimiž sama procházíš. Největší radost, kterou mi můžeš způsobit, až dostaneš tento list, je, že se nebudeš zbytečně znepokojovat, ale odpočineš si ode všech vysilujících či znepokojivých starostí v srdci Našeho Pána. Tím mi pomůžeš nejvíc. Neboj se. Doba v zákopech uteče rychle. Pak bude vyhlídka na dovolenou.

Vyřiď paní Parionové mé pozdravy a modli se za mě, jako se já modlím za tebe.

V bratrské lásce

Pierre

P.S. Napíši Léoncovi, že pokud bude můj „paper“ považován za nežádoucí, aby ho poslal zpět tobě. A ty si ho ponecháš.

 

(Ligny-en-Barrois) 28. prosince 1916

Má drahá Markétko,

Vzhledem k tomu, jak dlouho by šla pošta do Sarcenat (zejména okolo Nového roku), píšu ti raději do Paříže. Až se vrátíš, najdeš tam tento lístek. Mé přání do roku 1917 se tak k tobě dostane trochu opožděně. Ty však víš naprosto jistě, že jsem je vyslovil v pravý čas ve své mysli i v modlitbě (není to tak?) a že na tomto zpoždění málo záleží. Víš, co ti přeji: aby skrze radost i bolest, práci i nečinnost, úspěchy i nezdary v tobě rostl náš Pán a zaujal první místo ve tvém konání i náklonnostech! A pak  – chce-li to On a shoduje-li se to s jeho plány – aby tvůj Institut provázel zjevný a hmatatelný úspěch a na tvém srdci i rodině spočinul pociťovaný pokoj! Rád myslím na to, že začínající rok, stejně jako ten minulý, se bude vyznačovat novým pokrokem v našem přátelství, že nás více sblíží a sjednotí, abychom šli k Bohu bratrským krokem. Kéž bychom se mohli často scházet! Stejně jako ty jsem dobře cítil, co chybí těmto našim setkáním, vždy zkaleným hrozícím odjezdem… Konec konců možná právě to je činí tak vzácnými. Ale jdi, neboj se, že nejsi schopná dopisem vyjádřit, co cítíš. Ať už se to děje tím či oním způsobem, vyjádřením nebo vytušením, vím, že si naprosto rozumíme. A to je hlavní. Až konečně nastane chvíle pro pokojné a klidné setkání, budu velebit Boha. Přesto si nemyslím, že by to bylo nezbytné pro postupné naplňování našeho přátelství.

Nejspíš jsi už dostala můj poslední lístek, kde jsem hovořil o osudu svého článku pro Etudes. Dnes mi zároveň s tvým dopisem z pětadvacátého přišel list od Léonce, veskrze laskavý a velmi jasný, který ti také ukáži. Aniž by přede mnou skrýval obtíže s publikováním u otázek, které mě zajímají, živě mě povzbuzuje, abych „začlenil do křesťanské filozofie (i do té negativní, tj. v souladu s křesťanským životem) výsledky, návrhy a výklady, byť hypotetické, které jsou směrodatné pro současné vědce“. Tento počin „by byl nesmírně záslužný, takže život jemu věnovaný by byl výtečně využitý“. Tak vidíš, že se mi v podstatě dostává pochopení i povzbuzení. To mě pobízí, abych ještě víc upřesnil své názory na spojení, které tuším mezi zaujetím země a zaujetím Boha na poli lidského úsilí, i toho přirozeného.

V dopise z 8. prosince mi správně píšeš, že není nic tak krásného jako síla, která uskutečňuje. Přesvědčení o nezbytném úsilí, o úsilí, bez něhož se určitý díl bytí neuskuteční, je jedním z mých poznatků tohoto roku. Ještě před čtrnácti dny ve Verdunu, když jsem pozoroval a zakoušel neuvěřitelné úsilí, vynakládané tisícerými činnostmi na zahájení útoku, jehož úspěch byl ještě nejistý, jsem měl hluboký dojem nahodilosti úspěchů v tomto světě a jejich podřízenosti naší houževnatosti a našemu důvtipu. Skutečně, zdravá nauka se týká činnosti, která se o všechno rozhodně a energicky pokouší a neponechává příliš času zbytečným debatám. „Don’t chat, but try“. To platí stále.

Zároveň zůstávám věrný svému uctívání jiné složky reality: vyšších sil, před nimiž se musí sklonit a pokleknout ty nejsilnější překážky v nás. Velice se mi líbily řádky o bolesti z Blondela, které jsi mi poslala, protože z každého slova vysvítá stvořitelské, utvářející působení Boha, jehož vliv nás může jako jediný vyrvat nám samým, „aby do nás vložil něco, co není z nás“. „Radost z působení druhého v nás“, to je důvod, proč mi pasivní složky života připadají tak sladké a líbezné (protože skrze ně nad námi Bůh nabývá vrchu), takže kdybych reagoval, zapomněl bych, že úspěch každého tvora je svázán s jeho účinnou dobrou vůlí a že nás k úspěchu nežene žádný bezprostřední osud. Čím víc na to myslím, tím víc se mi zdá, že smrt se svým velkým vpádem a prolomením něčeho zcela nového, co představuje v našem individuálním vývoji, je osvobozením a úlevou, a to i navzdory tomu, co je na ní podstatně bolestného (vzhledem k jejímu podstatně obnovujícímu a vytrhávajícímu charakteru)… Bylo by tak tíživé cítit se nenávratně uzavřený na této povrchní a pokusné tváři našeho Kosmu…

Modlím se za tvou cestu do Muratu. A těším se vědomím, že budeš brzy u Guiguite. Jsem si jist, že tvůj poslední týden, vyplněný chřipkou a slabostí, nalezl velké zalíbení v Pánových očích, protože ses odevzdala jeho působení.

Všechno dobré ti stále přeje

Pierre

 

[1] Viz poznámka 1 z 5. prosince 1916.

[2] Důstojný otec Léonce de Grandmaison, francouzský jezuita, který byl vedoucím časopisu „Etudes“. Jeho nejznámější dílo, Jésus-Christ, vyšlo v roce 1928, rok pro autorově smrti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *