Františka Jirousová

Člověku občas připadá, že nemá smysl nic dělat. Například proto, že se vlivem nějaké krize narušily zavedené způsoby fungování společnosti a vztahů a není už možné mít pod kontrolou plány do budoucna. Nebo proto, že jsme nuceně zavřeni na jednom místě a musíme se vzdát činností, kterým jsme dříve přikládali důležitost. Jak na tak časově i prostorově omezeném poli jednání dát smysl svým činům, pokud nechci propadnout marnosti? V tomto textu se pokusím ukázat jednu z možných odpovědí, inspirovanou dílem francouzského filosofa a přírodovědce Pierra Teilharda de Chardin. Text je určený především pro ty, kdo si kladou otázku, co z lidského života přetrvá a jak najít věčnost v přítomném okamžiku.

Bůh tvoří věci tak, aby se samy tvořily

Nejvyšší hodnotou vesmíru je podle Teilharda svoboda; nazývaná také schopnost samouspořádání. Svoboda jako možnost tvořit svět podle vlastních představ a záměrů je důvodem, proč Bůh vůbec tvoří – aby umožnil tvořit také těm, které stvořil. Poprvé se tato myšlenka objevuje v Teilhardově válečném deníku: „Bůh tvoří věci tak, aby se samy tvořily.“(1) V jednom z pozdějších textů myšlenku rozvádí: „Stvoření evolučního typu (Bůh tvořící věci tak, aby se samy tvořily) se již dlouho jeví jako nejkrásnější forma, jakou si můžeme představit pro způsob Boží činnosti ve vesmíru.“(2) Cílem evoluce je dosažení maximální možné různorodosti získané samouspořádáním z počáteční energie, kterou při Velkém třesku dal Bůh vesmíru.

Hlavním zákonem vývoje je podle Teilharda zákon diferencující jednoty: Pokud se něco spojí správně, energie celku se rozhojní, svoboda se může plně projevit, spojené články se díky tomu rozrůzní a celý systém se stává pevným a stabilním; takovému spojení říká Teilhard sjednocení. Spojí-li se něco špatně, energie proudí ztěžka, spojené články ztrácejí svobodu, vznikají různé druhy utrpení a celek se nakonec rozpadne. Správné spojení znamená, že se v nějakém celku podaří mezi jeho částmi sdílet omezené zdroje (materiály, energii, informace) tak, aby umožňovaly další samouspořádání, tedy svobodu sjednocených částí a bytostí.

Teilhard však zároveň tvrdí, že Bůh neustále řídí evoluci k zamýšlenému cíli. Jak ale může takové zaměřování fungovat, když hlavní hodnotou je právě svoboda? Řízení vývoje se podle Teilhardova pojetí uskutečňuje dvěma způsoby. Prvním z nich jsou omezené zdroje. Jednoduchým omezením je už samotná zakřivenost naší planety, na které se, jak přibývá lidí, stále více střetáváme, a to nás doslova nutí řešit problémy, které bychom jinak neřešili, a zabývat se vztahy, kterými bychom se jinak nezabývali. Soupeříme o zdroje materiální, energetické, informační a učíme se využívat je tak, aby k nim mělo přístup co nejširší společenství.

Na to můžeme namítnout: Tak se uskromněme a nic dalšího už nechtějme. Teilhard však ukazuje, že to není úplně možné, protože druhou hnací silou evoluce je touha „být více“. Setrvalé pnutí v hloubi každé bytosti: více být, obsáhnout více bytí, obsáhnout více energie a plnosti života. Kombinace těchto dvou faktorů zajistí, že se evoluce, nesená navazováním vztahů a proměnami částí v různých celcích, které díky nim vzniknou, rozbíhá automaticky. Svoboda spočívá hlavně v tom, že si sami hledáme cesty, jak touhu „být více“ pomocí omezených zdrojů naplnit, řešení není připraveno předem.

Sdílení omezených zdrojů

Omezené zdroje znamenají především závislost každé živé i neživé bytosti na okolí. Čím složitější organismus, tím více různých zdrojů z okolí potřebuje. A každá evolučně mladší sféra je energeticky závislá na té starší. Organismy biosféry závisí na fungování fyzikálních a chemických procesů geosféry. Podobně noosféra a lidský organismus jsou závislé na ohromné síti fungujících koloběhů biologických i chemických látek, energií a informací – o většině z nich nemáme tušení, dokud se něco nepokazí. Kdo z nás ví něco o celém vesmíru látkové výměny, která probíhá v našich buňkách a vytváří tak energetický pohon pro všechno, co je člověku vlastní? A ještě méně jsme si vědomi jedinečného místa každého druhu v ekosystému, poznáváme ho opět jen pomocí nerovnováhy, přemnožení nebo vymření, které mají nějaké důsledky i pro člověka.

Každá bytost přijímá řadu zdrojů z okolí a řadu zdrojů pro okolí zase vytváří a odevzdává do společné sítě energetických proměn. A právě to, co se takto odevzdává, umožňuje samostatné fungování něčeho jiného. Vize kruté přírody a „boje o holý život“ implantovaná do lidského myšlení darwinismem není úplně pravdivá: vědci v současné době objevují také to, že všechny organismy vytvářejí rozsáhlé sítě vzájemné podpory. Predátoři jsou do této sítě zapojeni jako důležití udržovatelé různorodosti. Podle Teilharda to není boj o „holý život“, tedy nějaké utrápené přežívání, je to spíše boj o plný život, marnotratné bujení a rozkvět. Velká hra života, dobrodružná, drsná i hluboce krásná, v níž má zásadní místo i její božský autor – a geosféra i biosféra ji hrají moc dobře.

Ne tak vždy noosféra. Podle Teilharda je noosféra z hlediska evoluce teprve na počátku vývoje, je neustálená, cyklické koloběhy a sdílení zdrojů bez zbytečného odpadu, jako je tomu v přírodě, teprve hledáme. Díky neuhasitelné touze „být více“ zkoušíme různé možnosti. Učíme se, co tato touha znamená, jak ji uspokojit k naplnění osobních potřeb a zároveň přitom neubližovat druhým. Může snad člověk „více být“ shromažďováním majetku, vědomostí, emocí, zážitků, nebo vůbec nejde o hromadění čehokoliv, ale spíše o dávání z přebytků? A mohu se jen tak věcí zbavit, nebo jde spíše o to, naučit se je sdílet a vytvářet cyklické koloběhy bez zbytečného odpadu, jako je tomu v biosféře, která se během evoluce naučila dokonale recyklovat? Postupně se učíme metodou pokusu a omylu, co pocit plnosti života skutečně rozhojňuje a co byla jen iluze. Postupně se učíme, co znamená svoboda.

Svoboda jako vytvoření prostoru pro hru života

Příroda odevzdává lidstvu všechno bez podmínek, nezištně, neptá se, k čemu to použijeme, jenom nabízí. Zdá se to hloupé? Vpravdě je to božské. Protože podobně tvoří i Bůh. Nabízí všechny zdroje, nezištně. Na rozdíl od geosféry a biosféry má ale podle Teilharda přece jen jednu podmínku: Využít je pro rozhojňování svobody a různorodosti, jinak se dílo nebude dařit.

Pravidlo odvozené z evolučního zákona je sice poměrně jednoduché (spojuj tak, aby se zvětšovala různorodost bytostí nebo možností), zato velmi drsné v praxi, pokud ho nerespektujeme: Celky založené na zabraňování různosti, tedy tvořené pomocí vylučování nějakého druhu stvoření nebo působící záměrně utrpení druhých, jsou nestabilní. Mohou držet pohromadě z hlediska lidského věku až nesnesitelně dlouhou dobu pomocí zavádění tvrdých pravidel, násilím, strachem, vzájemným udavačstvím, vězněním, zastrašováním. Časem se ale rozpadnou, a většinou za pomoci nějaké krize. Některé příklady máme teď před očima poměrně jasně: Jednodruhové, smrkové lesy vydržely dlouho (z hlediska evoluce nepatrně krátko) a teď mizí, kůrovec sežral smrky a lidé čistě jen vlivem krize začínají přemýšlet, že by snad vícedruhové porosty byly stabilnější, přirozenější.

S lidskými celky je to ještě složitější a úmornější. Kolik už bylo pokusů vytvořit „dokonalou společnost“ založenou na vyzvednutí nějaké rasy nebo skupiny, vyloučení skupiny jiné a jejím označení za původce zla? Všechny takové systémy se rozpadly nebo se ještě rozpadnou, ale napáchaly a ještě napáchají obrovské škody. Člověk se podle Teilharda má naučit tvořit správně, v souladu s Božím záměrem, kterým je dosažení co největší jednoty v různosti na základě vlastní tvořivosti. Naučí se to ale jedině tak, že metodou pokusu a omylu a za přispění různých krizí dospěje k poznání vzájemné propojenosti všech bytostí, živých i neživých; k pochopení toho, že skutečná svoboda je založena na spolupráci co nejširšího okruhu lidí, zvířat, rostlin a neživé přírody. A v globalizovaném světě se tato výzva stává také globální: Celosvětová krize se dá překonat jedině celosvětovou spoluprací. Jakékoli uzavírání hranic má smysl jedině jako přechodný prostředek ke hledání lepší ochrany před nebezpečím a efektivnějších cest pro sdílení zdrojů. Každý celek i organismus, který se uzavře do neprodyšných hranic v obraně proti „zkaženému světu“, se odsuzuje k smrti.

Svoboda je možnost tvořit si podobu svého světa podle vlastních nápadů, bez donucení vnějšími či vnitřními silami. Jak ale dosáhnout svobody v situaci, kdy jsme neustále obklopeni druhými bytostmi, které si také chtějí utvářet svůj svět? Právě zde tkví „vtip“ celé Božské hry, jak Teilhard občas nazývá evoluci. Osobní svobody dosáhnu tak, a jedině tak, že ji budu umožňovat druhým. Sdílet svobodný prostor druhým je totiž nejcennější dar, který může člověk do svého okolí odevzdávat. Takový pohled je totiž nesen důvěrou, že pokud vytvoříme možnosti, člověk i organismus si poradí sám. Nemusíme nikomu říkat, jak se má rozhodnout, jak se má chovat, co si má myslet, stačí mu jen ukázat možnosti, v krajním případě dát příklad – a nechat ho svobodně být. Vytvořit prostor svobody.

Rostlině také nenařizujeme, jaký tvar má vytvořit, dáme jí půdu, hnojivo, zajistíme přístup ke světlu a vodě. Ona sama ví, jak se v takových podmínkách zařídit k plnému rozkvětu; bez nich však hyne. Dokážu-li mít takovou důvěru v lidi kolem mne a takovou úctu k jejich jedinečnosti, dokážu-li aspoň jediné bytosti v okruhu vztahů, který mám na starosti, dát podmínky pro plný rozkvět jejich schopností (o kterých často nemám předem ani tušení, ony se vyjeví právě až v „prostoru svobody“), mám skutečnou moc. Pravá moc je schopnost vytvářet možnosti a riskovat svobodu druhého. Tak jako všemocný Bůh riskoval svobodu lidskou v absolutním smyslu. Člověk ale není všemocný a stačí mu podporovat svobodu v tom prostoru, kam zrovna dosahují jeho síly.

Správné pravidlo jako zdroj možností

Nejtěžší bývá rozhodování, kdy a jak zasáhnout omezujícím způsobem, tedy jako predátor. Jak fungují predátoři v biosféře, si umí představit každý zahradník, který je takovým predátorem na své zahrádce: pokud by ji nechal úplně být, tedy nevytvářel by na ní aktivně vůbec žádné podmínky, za pár let má na svém pozemku jen pár druhů, kopřivy, bršlici a pýr. Pokud pravidelně pleje, ponechává plevely jen v omezeném množství a na vhodném místě, protože i ony jsou nepostradatelné pro některé přírodní cykly, přímo podporuje různorodost, vytváří pro ni prostor tím, že dává plevelu hranice. A to i když nic nesází, jako například na květové louce, kde je existence mnoha rozkvetlých druhů podmíněna pravidelným kosením a odvozem trávy.

Vytváření prostoru svobody se tedy děje péčí o hranice a pravidla. Každý typ svobody je podmíněn nějakou hranicí a určitým typem řádu. Mohu svobodně jezdit autem po krajině proto, že mám cesty, hranice v krajině, a pravidla silničního provozu, hranice vztahů, které vytvářejí širokou síť možností. Mohu si užívat svobodné chvíle doma nebo na zahradě proto, že dům i zahrada mají pevné, funkční hranice a můj život má určitá pravidla, která mi svobodu a odpočinek umožňují – protože vytvářejí možnosti. Mohu svobodně hrát nějakou hru jen proto, že má pevně daná pravidla, ze kterých vyrůstá radost a hravost, tedy nejkvalitnější síť možností.

Jako kritérium jednání můžeme tedy stanovit pár zásad: Nestavět hranice tam, kde by se staly pouze překážkou, nikoli ochranou pro možnosti volby. Nezavádět pravidla, která pouze omezují, ale žádné možnosti nevytvářejí. Spíše hlídat hranice svobodného prostoru, aby v něm mohl někdo jiný být podle svého. Vytvářet svobodný prostor mohu i ve zdánlivé pasivitě, nečinnosti, tedy tím, že něco nekonám. Zbytečně nekritizuji, nepoučuji, nevylučuji ze společného prostoru jen pro vyloučení samotné, neoznačuji za zlé. A to mohu dělat čistě tím, že kolem sebe šířím atmosféru respektu k jedinečnosti, atmosféru svobodné hravosti. I v nehybnosti tak mohu ještě konat, pouhým slovem, nebo jenom pohledem.

Správná pravidla jsou taková, která umožňují a udržují svobodný prostor péčí o jeho hranice a cesty, kterými do něho přicházejí různé zdroje. Čím víc různorodosti a tvořivosti se v něm může rozvíjet, tím lépe. Čím lepší pravidlo, tím více možností z něho pramení. Dokonalý systém pravidel by vytvořil možnosti harmonického zapojení pro všechny bytosti na Zemi. V silách jednotlivce to není, každý se ale může postarat o to, aby aspoň v jeho nejbližším okruhu vládla atmosféra hravosti a svobody. Hra je ten příklad, kterým bychom se měli při vytyčování hranic řídit. Tvořit „hřiště“, ne koncentrák.

Záblesk věčnosti v okamžiku

Starost o pravidla a hranice je často spojena s velkým úsilím. Tvorba možností má ale zároveň tu zvláštní vlastnost, že zdánlivě nepatrný čin stačí k velkým výsledkům. Stačí jen jedna jediná bytost v okruhu mých vztahů, které umím vytvořit prostor ke svobodě, odstraním nějakou překážku v její cestě, dodám jí jeden nepatrný zdroj v podobě respektujícího slova nebo pohledu, a umožním jí jen tak být bez zbytečného tlaku. Tehdy se skrze mé činy vlévá přímou cestou do světa Božská tvůrčí energie, která má obrovskou moc proměnit celou síť vztahů do dálky, již si neumím vůbec představit. Tehdy jednám podle obrazu Božího: tvořím svobodné prostředí pro hru života. Tvořím si své malé Království Boží a ono se automaticky rozbíhá do širokého okolí právě tím, že vytvořím možnosti – na ně se napojí další bytost, chopí se jich, vytvoří zase jiné možnosti, napojí se další bytosti, a celá vztahová síť se rozzáří světlem nových možností jenom jediným zdánlivě nepatrným činem. Takové svobodné „brnknutí“ na jediné vlákno vztahové sítě dokáže rozvibrovat a rozsvítit celou „pavučinu“ vztahů.

Samotné úsilí ale není cílem, jenom cestou k jeho dosažení. Cílem je plnost bytí, na konci časů. Důležité je, že plnost bytí mohu zakoušet i zde, v časoprostoru, nemusím čekat na konec světa. Většinou totiž nevnímám dosah svých činů, nevidím, jak ovlivňuji vztahovou síť kolem sebe, vězím v temnotách domnělé slabosti a lokálnosti svého jednání. Důležité je, že kvalita vzniklých okamžiků svobody, v nichž nechávám druhého svobodně být, je absolutní. To znamená, že mají smysl také samy v sobě, bez ohledu na jejich množství a dosah. Pokud takový okamžik zažijeme, neptáme se už, jaký má smysl, neptáme se na jeho důvod v minulosti, význam pro přítomnost, cíl v budoucnosti a zda bude ještě víc takových okamžiků, protože jeho smysl je zde, v přítomné chvíli. Jsou to okamžiky, kdy si mohu říct: Zastav se chvíle, jsi dokonalá. Každý z nás je zažívá za jiných okolností, jinak a s jinou četností, ale přání (třeba i nevědomé) zastavit čas, zachytit kousek atmosféry časoprostoru je jim společné.

Nemusejí to být žádné dramatické, intenzivní chvíle, jako změněný čas při uměleckém tvoření nebo na vrcholu partnerského spojení, ale chvíle naprosto obyčejné, které se náhle promění v novou scénu, jako by je nasvítil tajný reflektor. Občas zažívám zastavení času v sezónních pracích, kdy se přímo svou aktivitou účastním na nějakém přírodním cyklu, jako je podzimní sbírání šípků, jarní hrabání trávy nebo první vsazení sazeničky do hlíny. Občas jsou to chvíle, na kterých nemám vůbec žádnou zásluhu, jsou součástí cyklů a evolučního úsilí, které zde byly už miliony let přede mnou: zpěv ptáka v podvečer na vrcholku stromu, východ úplňku nad setmělým dvorem. Svět tehdy bývá na pár vteřin absolutně dokonalý a nepotřebuje vůbec nic ke svému doplnění.

Nicméně za každou zdánlivě jednoduchou chvílí zastaveného času se skrývá úsilí, jehož je takový okamžik korunou. Může to být obyčejný pohled na kamarádku soustředěně pracující na svém textu na mém dvoře, v prostoru svobody, který jsem jí nabídla. Ale jaké je to úsilí udržovat přátelský nebo partnerský vztah, vždyť vzájemná láska není nic automatického. Může to být setkání s přáteli večer u ohně, kdy se najednou hovory a nálady tak sladí, že jsou všichni jako jeden organismus. A kdo si nepřál někdy zastavit čas u dohořívajícího ohně s přáteli a letní oblohou nad hlavou? Ale co to stojí úsilí udržovat skupinu jednotnou! Může to být obyčejná dětská hra, kterou náhle zahlédnu změněnýma očima v zastaveném čase dokonalého okamžiku. Co to ale stojí úsilí každý den znovu učit děti, jak dobře žít!

Může to být západ slunce nad vesnicí viděný z lešení, na kterém jsem strávila celý den v největším srpnovém vedru při nanášení omítky, tělo je unavené do poslední buňky, ruce bolí až k začínajícímu zánětu – a najednou je svět absolutně dokonalý, nesnesitelně krásný, až to bolí, zeď na které jsem celý den pracovala, vydechuje s ochlazujícím se večerem své vlídné teplo nakumulované žárem dne, a dvěstěletý dům, který opravuji, je najednou jakoby obstoupen všemi, kdo v něm žili, mlčky tam stojí, nic neříkají, jen vidí: díky té dřině dům už nespadne, nechám ho dál být, aby v něm zase někdo další mohl najít svobodný prostor chráněný teď už opravenými hranicemi. A možná to ani nebudu já, to je v pořádku. Na dům v té chvíli už nemyslím, neptám se po smyslu a dosahu své práce, protože není třeba se ptát, smysl je zde v zastaveném čase, hypnotizuje mne obrovské zapadající slunce nad rybníkem a kvákání žab, stačilo by snad jen zvednout prst a dotknu se věčnosti: a tohle všechno v ní jednou bude, protože to tam zrovna teď už je!

Závěr: Lidská duše tvoří obsah věčnosti

Bůh si podle Teilhardova pojetí přeje, aby do závěrečné fáze evoluce, jinými slovy pléromatu, plnosti bytí neboli věčnosti vešla ta různorodost, kterou si bytosti samy zvolí. Bůh dává tvořit, člověk tvoří utvářením svobodného prostoru možností, tím dává tvořit i jiným. Takto se podílí na božství, protože Bůh stvořil svět proto, aby nechal svobodně být. Možnost svobodně být pro všechny je zakódována v podstatě vesmíru. To že se zatím neuskutečnila, není až tak námitkou proti Bohu, jako spíše proti lidem a jejich tvrdým pravidlům, která upřednostňují vylučování před hledáním pravidel sdílení.

Nejen člověk, ale i zvíře, rostlina, kámen má podle Teilharda určitý typ vědomí, tedy centrující síly, která kolem sebe shromažďuje části, které má „na starosti“ a vytváří si jejich obraz. Teilhard říká: „Co je i pro život vůbec to hlavní ze všech lidských děl? To, že každý z nás v sobě buduje úplně původní střed, v němž se vesmír odráží jedinečným a nenapodobitelným způsobem – právě své já, svoji osobu.“(3) Můj obraz světa vzniká ze způsobů, jakým si do svého vědomí pouštím bytosti a věci, které mne obklopují. A právě tento jedinečný úhel pohledu na svět, naprosto nenahraditelný žádnou jinou osobou, je hlavní hodnota, která podle Teilharda v evoluci vzniká.

Bůh nepředepisuje, co se má na konci stvoření objevit, protože v evoluci jde právě o to, co si bytosti svobodně vytvoří na základě jim daného materiálu. To si také v různé podobě odnesou do Nového Jeruzaléma, do věčnosti. Každá duše tak přivádí a pozvedá k Bohu také něco z toho, co vzniklo v minulých cyklech evoluce. „V každé duši Bůh v dílčím smyslu miluje a přivádí ke spáse celý svět, jejž tato duše shrnuje zvláštním a nesdělitelným způsobem.“(4)

Obraz světa vznikající postupně v lidském vědomí je nejplnější, má nejživější barvy, když odráží svobodný prostor, který dokážu vytvořit, a bytosti, které se mi podařilo v něm nechat být. Jako začne například v určitém okamžiku vřít voda, může se tento obraz světa v nečekané chvíli proměnit dojmem dokonalosti. V takových chvílích tvoříme tak, jak si přál Bůh, aby člověk tvořil. Tehdy clonou časoprostoru prosvítá Království Boží a něco nesmrtelného se vyrývá na plátno věčnosti.

Ty chvíle hluboce bolí nepojmenovatelným smutkem a zároveň překypují krásou, nejhlubší smutek a dokonalá radost se v nich setkávají jako dvě stránky téhož. Takto nechat být a pozvednout mohu proto i bolest a smutek. Když je nevylévám do okolí v podobě vzteku, hněvu nebo odporu k druhým, mohu je v nádobě své duše pozorovat a proměňovat v materiál možností. Nebraňme se za každou cenu smutku a bolesti, vždyť jsou to ony, kdo vytvořily chvíle věčnosti, jako rozložený humus skrytě živí rostlinu – a mají tedy právo se na nich podílet. Když je nechám chvíli v klidu být, mohu i z nich vytvořit kamínek do mozaiky věčnosti, protože každý obraz potřebuje své stíny, každá hudba je složena ze spousty ticha.

Mohu-li občas říci: „Zastav se chvíle, jsi dokonalá“, promítám esenci její atmosféry i se všemi bytostmi v ní přítomnými, kameny, zemí, rostlinami, zvířaty, lidmi, oblohou na plátno věčnosti. Tam se nic neztratí. A až se nám po smrti rozpadnou mozkové spoje, až bude Země rozdrcena výbuchem umírajícího Slunce, tento obsah duše, vyrytý na plátno věčnosti písmem lásky, na nás bude čekat v Novém Jeruzalémě. Bude asi zcela jiný, než bychom čekali, přesto ho poznáme, jako rodič zná své dítě – neboť tyto střípky věčnosti jsou dílem jedinečné lidské duše a nikdo jiný než ona je tam přinést nemohl.

Poznámky
(1) P. Teilhard de Chardin: Journal 26 août 1915 – 4 janvier 1919, Fayard, Paris 1975, s. 313. „Dieu fait se faire les choses.“
(2) P. Teilhard de Chardin: La Vision du Passé, Seuil, Paris 1967, s. 217.
(3) P. Teilhard: Vesmír a lidstvo, přel. Jan Sokol, Vyšehrad, Praha 1990, s. 217.
(4) P. Teilhard: Chuť žít, přel. V. Frei, Vyšehrad, Praha 1970, s. 23.

V PDF lze stáhnout ZDE.

Pierre Teilhard de Chardin: Zrod myšlení, dopisy z let 1914–1919

Ukázka z připravovaného překladu (franc. orig: Genèse d’une pensée). Přeložili Tereza Hodinová a Jan Petříček. Plánované vydání podzim 2021. Audio ukázku z jednoho dopisu, kterou namluvila Martina Lukášková, si poslechněte na zde na Youtube.
 

4. 7. 1915
(…) Jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou. Chceš se cítit vyrovnanější uprostřed tisícerých ran svobodného života? Snaž se rozmnožit své nadšení, svůj zápal pro dobro, které máš konat okolo sebe. Jakmile Tvá mravní „živá síla“ takto vzroste, pak nejrůznější poryvy, které by Tě rozkolísaly a znejistily v klidovém stavu, Tebou jen sotva pohnou, protože budeš v pohybu.
 

22. 8. 1915
(…) Vzhledem k tomu, že Tvá činnost má mít velký dosah, musí vyvěrat ze srdce, které trpělo: to je zákon, ve své podstatě sladký… Až se budeš cítit smutná, paralyzovaná, klaň se, prosím, a poddej se. Klaň se tak, že Bohu nabídneš svůj život, který se Ti zdá poničený okolnostmi. Nech stranou celé to přepjaté zaobírání se vnitřní estetikou. Až do konce s sebou budeme vláčet to neuspořádané a nedokončené: podstatné je nalézt střed sjednocení, Boha, a během života Mu věrně přenechávat vládu ve své osobě – v tom maličkém zlomku bytí, který řídíme a který nám tak málo náleží. Až se jednoho krásného dne, který přijde rychle (neexistuje dlouhý život) Ježíš Kristus ukáže uvnitř nás samých, všechny prvky, které jsme se s takovou námahou snažili obrátit k Němu, se nakonec uskupí samy do svého pravého postavení.
 

(…) Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Jsi připravena dokonce i o radost cítit, jak jsi odevzdaná, jak přijímáš, jak miluješ, a přece se chceš odevzdat, projevit svou věrnost. Neboj se; celá tato námaha se ti započítává a úžasně naplňuje Tvůj čas. Málo záleží na tom, zda druzí konají víc dobrého než Ty a stojí je to méně námahy: podstatné není činit dobro, ale být na svém místě – třeba i nižším – které Bůh zamýšlí. Jen málo záleží na tom, že se cítíš lidsky ‚nepodařenou‘, pokud Tě Bůh shledává ‚podařenou‘, podle své libosti.
 

20. 9. 1915
(…) Řekni, proč tak lpíš na sobě, takže ztrácíš odvahu, jakmile se necítíš rozvíjena, upřednostňována, využívána tak, jak bys chtěla? Co je náš osobní úspěch vedle Boží vůle? A pak, jaké jsou naše touhy? Být viděn, udělat okolo sebe trochu rozruchu, vyvinout ve svém nepatrném okruhu působnosti postřehnutelný pohyb… Cožpak podle toho se skutečně měří hodnota života?“
 

24. 12. 1915
(…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností.
 

19. 6. 1916
(…) Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času. Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání, času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé, času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.
 

8. 12. 1916
Má drahá Markétko,

nemohu odeslat svou odpověď paní Parionové, aniž bych připojil pozdrav pro tebe, zejména o dnešním svátku. Velmi naléhavě prosím Matku Boží, aby k tobě byla zvlášť utěšující a mateřská a dala ti zakusit, že jediný pravý poklad je poklad duše sjednocené s Bohem skrze milost a podřízení se jeho Vůli! Tak rád bych věděl, že tvé srdce není v tuto chvíli ani příliš těžké, ani hořké. Nezapomínej, že Náš Pán přišel právě kvůli těm, kterým se zdá život tíživý, a že vůči nim se projevuje nejpřívětivěji, není-liž pravda? Často ho prosím, aby tě utěšil; tvé nynější trápení je prospěšné a plodné, tím si buď jista, a tvůj život z něho vyjde krásnější a silnější, protože ses naučila milovat Boha opravdověji… Prosinec už pokročil. Mám velké obavy, že nasazení do zákopů, které nám hrozí, se protáhne přes Vánoce; neváhej jet přímo do Sarcenat, a zůstat tam co možná nejdéle. Co se mého „paper“[1] týče, obdržel jsem od Léonce[2] laskavou zprávu o jeho přijetí. „… Připadá mi to jako vznešená vědecko-kosmická filozofie, (mohu-li říci). Na mou věru! Možná se jim to bude zdát poněkud evolucionistické. Uvidíme…“ „Jim“, to znamená korektorům, kteří musí přečíst článek dřív, než vyjde. (Jistě jsou to lidé, kteří jsou mi nakloněni; ale možná to nemusí stačit…) A já myslel, bůhvíjak jsem nebyl rozumný! Povím ti, jak bude pokračovat toto dobrodružství, v němž jsou zapojeny mé ubohé myšlenky.

S láskou!
Pierre
 

19. 6. 1916
(…) Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času. Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání, času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé, času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.
 

6. 11. 1916
Nemyslíš, že místo toho, abychom působili přímo na duše, bylo by často výhodnější se takto upnout k přetvoření jejich prostředí, to znamená k prosazení a rozšíření některých názorů, některých myšlenkových proudů, které by zaujaly a unášely k Bohu, aniž by bylo nutné k tomu zúčastněné tlačit zvenčí a ještě jinak?
 

9. 1. 1917
„Já“ není nějaká entita izolovaná ode všech vztahů: je to svým způsobem celý Vesmír, soustředěný ve Mně, Vesmír, jehož celý Osud (v určitém, zajisté pravdivém smyslu) se odehrává ve mně (neznamená snad každá duše pro Boha celý Svět?). Při tomto setkání tváří v tvář mezi Bohem a mnou tedy za sebou cítím celé stvoření…
 

5. 8. 1917
Opravdu nesmíš podléhat ustavičným obavám, že v životě neděláš nic cenného nebo nic, co by bylo úměrné Tvým tužbám a Boží milosti. K čemu se vůbec zneklidňovat těmito otázkami? Což nestačí v nitru chovat velké ambice a věrně se snažit je uskutečnit, abychom měli právo se spolehnout, že Bůh zajistí jejich konečný úspěch? Možná ještě víc usiluj o to, aby ses – s ohledem na všechny věci – ztrácela v Bohu, až už ani nebudeš chtít vědět, zda na tomto světě děláš hodně, nebo málo, a jen budeš šťastná, že Jej v sobě cítíš, na počátku a konci každé touhy a každého činu.
 

14. 8. 1917
„Ale stejně platí, že z přirozeného hlediska je „druhý“ (tj. všichni kromě pár lidí přijatých do našeho okruhu) vetřelcem, který je nám na obtíž. Alespoň občas mívám takový pocit. Instinktivně by se mi víc líbila země plná zvířat nežli země obývaná lidmi. Každý člověk je malý svět sám pro sebe, a tento pluralismus je mi bytostně nepříjemný. Musíme mít na paměti, že jsme v procesu stávání se a že všechna tato mnohost se nakonec působením lásky k bližnímu, kterou od nás Pán (v rozporu s našimi zálibami) požaduje, změní v jednotu…“
 

12. 9. 1918
„Vrženi do existence jsme nuceni postupovat uvnitř dění, které nás děsí svou novostí a zbavuje odvahy kvůli „nahodilosti“, jež jako by vládla jeho odvíjení. Trpíme stejnou měrou jak deterministickými procesy, které nás s sebou unášejí ve svých jednotlivých fázích, tak hrozivou neurčitostí náhod, které vzhledem k jejich množství a neuchopitelnosti nejsme s to ovládat. – Jestliže se nám ale budoucnost jeví takto neovladatelná, pak proto, že se neodvažujeme se do ní vrhnout. Věřme (v sílu vlastního ducha a mocnou dobrotu Boží), a budoucnost se ukázní a stane neškodnou. Nejprve se „náhody“ podrobí našim osobním úspěchům – a následně se silou našich vlastních schopností uskuteční netušené osvobození. Tvůrčí síla má jakoby zapotřebí naší víry, aby o ni opřela své pokroky. Svět dojde naplnění v té míře, v jaké budeme s větší důvěrou spěchat vstříc tomu, co se ještě nerealizovalo = důvěra prolamuje hranice determinismu a ukázňuje náhodu.“
 

5. 1. 1919
„Celkem vzato to byly šťastné časy, toto období války, kdy jsem žil a přemýšlel, jako kdybych byl sám! S určitými obavami vyhlížím dobu nárazů, střetů, zklamání… To je ale zákon veškerého úsilí, nemám pravdu? Má-li člověk stvořit cokoli nového, musí vždy zápasit s inercií, ne-li s něčím horším.“ (5. 1. 1919.
 

1: Vesmír a lidstvo (Fenomén člověka)
Česky vyšlo pod názvem Vesmír a lidstvo, přel. Jan Sokol, Vyšehrad, Praha 1990.
Francouzský originál: Le Phénomène humain, Seuil, Paris 1955.
Nejnovější angl. překlad: The Human Phenomenon, přel. Sarah Appelton-Weber, Sussex Academic Press, Eastbourne (UK) 1999.

2: Původ člověka
Česky nevyšlo. Pokud bychom vydávali, tak až téměř na konec, jsou přednější svazky.
Franc. orig.: L’Apparition de l’Homme, Seuil, Paris 1956.
Angl. překlad: The Appearance of Man, Harper, New York 1959; 1961; 1965.

3: Pohled na minulost
Česky nevyšlo, pokud bychom vydávali, tak až ke konci, jsou důležitější svazky.
Franc. orig.: La Vision du Passé, Seuil, Paris 1957.
Angl. překlad The Vision of the Past, Harper, New York 1967.

4. Božské prostředí
Česky vyšlo ve svazku Chuť žít, společně s několika dalšími texty, přel. Václav Frei a Jan Sokol, Vyšehrad, Praha 1970. Rádi bychom časem vydali znovu, kniha je téměř nedostupná a velmi důležitá. Teilhard zde pojednává o křesťanské etice a postoji k utrpení.
Franc. orig.: Le Milieu divin, Seuil, Paris 1957.
Angl. překlad The Divine Milieu, Harper, New York 1960; 1965.

5: Budoucnost člověka
Česky jako celek nevyšlo. 22 velmi důležitých esejů o budoucnosti lidstva a lidské aktivitě ve vyvíjejícím se vesmíru. Rádi bychom vydali co nejdřív.
Česky vyšly pouze 3 eseje: Nový duch (LʼEsprit nouveau), Víra v mír (La Foi en la Paix), Víra v člověka (La Foi en lʼHomme) in: Místo člověka v přírodě, přel. Jiří Němec – Jan Sokol, Svoboda-Libertas, Praha 1993.
Franc. orig.: L’Avenir de l’Homme, Seuil, Paris 1959.
Angl. překlad: The Future of Man, Harper, New York, 1964; 1969; 2004.

6: Lidská energie
Česky nevyšlo. Rádi bychom vydali co nejdřív. Svazek obsahuje 6 esejů o významu lásky nejen pro lidské vztahy, ale i celou evoluci a spolupráci na díle stvoření.
Franc. orig.: L’Energie Humaine, Seuil, Paris 1962.
Angl. překlad: Human Energy, Harcourt Brace Jovanovich, New York 1971; 1972.

7: Aktivace energie
Obsahuje 29 zásadních esejů, včetně systematického textu s názvem Centrologie. Česky vyšly pouhé 4 texty: Psychologické podmínky lidského sjednocení (Les conditions psychologiques de lʼUnification humain) a Vývoj odpovědnosti ve světě (LʼÉvolution de la Responsabilité dans le Monde) in: Místo člověka v přírodě, Praha 1993; Esej Chuť žít (Le Goût de vivre) a část textu Bariéra smrti a ko-reflexe (Barrière de la Mort et Coréflexion) in: Chuť žít, Praha 1970. Rádi bychom vydali co nejdříve.
Franc. orig.: L’Activation de l’Energie. Paris, Seuil, 1963.
Angl. překlad The Activation of Energy. N.Y.: Harcourt Brace Jovanovich 1971; 1972, 1976.

8: Místo člověka v přírodě
Česky vyšlo jako Místo člověka v přírodě, přel. Jiří Němec – Jan Sokol, Svoboda-Libertas, Praha 1993.
Franc. orig.: La Place de l’Homme dans la Nature, Seuil, Paris, 1963
Angl. překl.: Man’s Place in Nature, Harper, New York 1966; 1973.

9: Věda a Kristus
Křesťanská filosofie pro 21. století. Česky vyšly jen 3 eseje: Ekumenismus (Oecuménisme) a Co je to život? (Qu-est ce que la vie?) in: Místo člověka v přírodě; Úvahy o obrácení světa (Réflexions sur la Conversion du Monde) in: Chuť žít. Svazek bychom rádi vydali jako celek.
Franc. orig.: Science et Christ, Seuil, Paris 1965.
Angl. překl.: Science and Christ, Harper, New York 1969.

10: Jak věřím
Česky vyšla polovina esejů pod názvem Jak věřím, přel. Věra Dvořáková – Jan Joneš, Vyšehrad, Praha 1997. Je třeba dopřeložit zbylé eseje a vydat znovu jako úplný svazek.
Franc. orig.: Comment Je Crois, Seuil, Paris 1969.
Angl. překlad: Christianity and Evolution, Harcourt Brace Jovanovich, New York 1971; 1974.

11: Směrem k budoucnosti
Česky nevyšlo. Rádi bychom vydali. Úvahy o podstatě sjednocování světa a co pro to můžeme dělat.
Franc. orig.: La Direction de l’Avenir. Paris, Seuil, 1973
Angl. překl.: Toward the Future, Harcourt Brace Jovanovich, New York 1975; 1975.

12: Texty z válečných let
Česky nevyšlo, jsou to texty velmi zvláštní, mystické, psané ještě bez jakékoli cenzury (později měl Teilhard zakázáno psát cokoli filosofického nebo teologického, takže psal tajně). Bude náročné na překlad, ale vydání je velmi důležité, jedná se patrně o nejzajímavější Teilhardovy texty, psal je přímo na bojištích první světové války.
Franc. orig.: Ecrits du Temps de la Guerre, 1916–1919, Grasset, Paris 1965.
Angl. překl.: Writings in Time of War, Harper, New York 1968.

13: Srdce hmoty
Rádi bychom vydali hned po svazku dopisů, tedy jako náš druhý počin. Do češtiny byl přeložen jediný esej „Christikum“. Svazek obsahuje Teilhardovu autobiografii a patrně nejdůležitější text Mše nad světem, v němž Teilhard pojímá kněžství novým způsobem jako aktivní účast na proměňování země v Tělo Kristovo. Text vznikl při expedici do pouště Ordo v roce 1922, kdy Teilhard neměl k dispozici obvyklé liturgické texty.
Franc. orig.: La Coeur de la Matière, Seuil, Paris 1976.
Angl. překl.: The Heart of Matter, Harcourt Brace Javonovich, New York 1979.

Úvahy o štěstí
Nezařazeno do sebraných spisů. Franc. orig.: Reflexion sur le bonheur, Cahier Pierre Teilhard de Chardin 2, Seuil, Paris 1960. Česky vyšlo jako: Úvahy o štěstí a lásce, přel. Jiří Stejskal, Refugium Velehrad-Roma 2006.

Vědecké dílo
Teilhardovy přírodovědné články vyšly v deseti svazcích, ty ale překládat nebudeme:
Lʼœuvre scientifique, I–X, Walter Verlag, Olten 1968.

Dopisy, deníky, zápisky

Zvýrazněné jsou svazky korespondence a zápisků, které bychom rádi nechali přeložit.

Accomplir lʼhomme: Lettres inédites (1926–1952), Bernard Grasset, Paris 1968 [Dopisy pro Idu Treat a Rhodu de Terra]; anglicky: Letters to Two Friends 1926–1952, přel. Helen Weaver, New American Library, New York 1968.

Barbour, George: In the Field with Teilhard de Chardin, Herder & Herder, New York 1965 (v textu Barbourových vzpomínek se nacházejí i Teilhardovy dopisy).

Blondel et Teilhard: Correspondence commentée par Henri de Lubac, Beauchesne, Paris 1965; anglicky: Pierre Teilhard de Chardin / Maurice Blondel Correspondence. With notes and Commentary By Henri de Lubac, S.J., přel. William Whitman, Herder & Herder, New York 1967.

Dans le sillage des Sinanthropes. Lettres inédites de Pierre Teilhard de Chardin et Johan Gunnar Andersson (1926–1934), Fayard, Paris 1971.

Genèse dʼune pensée. Lettres 1914–1919, Grasset, Paris 1961; anglicky: The Making of a Mind. Letters from a Soldier Priest 1914–1919, přel. René Hague, Harper, New York 1965.

Journal 26 août 1915 – 4 janvier 1919, Fayard, Paris 1975.

Lettres à Edouard Le Roy (1921–1946): maturation dʼune pensée, Editions Facultés jésuites de Paris, Paris 2008.

Lettres à Jeanne Mortier, Seuil, Paris 1984.

Lettres à Leontine Zanta, Paris, Desclee de Brouwer, 1965; anglicky: Letters to Leontine Zanta 1923–1939, přel. Bernard Wall, Harper, New York 1969.

Lettres de Voyage 1923–1955 [s předmluvou Pierra Leroy], Grasset, Paris 1962; anglicky: Letters from a Traveller 1923–1955, přel. René Hague, Harper, New York 1962. (Francouzsky vyšlo nejprve rozděleno na dva díly: Lettres de voyage, Grasset, Paris 1956 a Nouvelles lettres de voyage 1939–1955, Grasset, Paris 1957.)

Lettres dʼÉgypte 1905–1908, Aubier, Paris 1963; anglicky: Letters from Egypt 1905–1908, přel. Mary Ilford, Herder & Herder, New York 1965.

Lettres dʼHastings et de Paris, 1908–1914, Aubier-Montaigne, Paris 1965; anglicky: Letters from Hastings 1908–1912, přel. Judith de Stefano, Herder & Herder, New York 1968; Letters from Paris 1912–1914, přel. Judith de Stefano, Herder & Herder, New York 1967.

Lettres familières de Pierre Teilhard de Chardin, mon ami, 1948–1955 (vyd. Pierre Leroy), Centurion, Paris 1976; anglicky: Letters from My Friend Teilhard de Chardin. The 1948–1955 correspondence including letters written during his final years in America, přel. Mary Lucas, Paulist Press, New York 1980.

Lettres inédites à lʼabbé Gaudefroy et à lʼabbé Breuil, Le Rocher, Monaco 1988.

Lettres intimes à Auguste Valensin (avec lettres à Bruno de Solages, Henri de Lubac et André Ravier), Aubier-Montaigne, Paris 1972.

The Letters of Teilhard de Chardin and Lucile Swan, Georgetown University Press, Washington, D. C. 1993 [anglicko-francouzské vydání].

Notes de retraites 1919–1954, Seuil, Paris 2003.

Notes de lecture (1945–1947) de Pierre Teilhard de Chardin. Camus, Nietzsche, Sartre, Tolstoj, Toynbee… (Présentation et notes de Gérard-Henry Baudry), Philosophie, Médiasèvres, 2007.

Pierre Teilhard de Chardin et Jean Boussac: lettres de guerre inédites, ed. F. Guillaumont, O.E.I.L., Paris 1986.

Le rayonnement dʼune amitié: Correspondence avec la famille Bégouën (1922–1055), Lessius, Bruxelles 2011.

Rivière, Claude: En Chine avec Teilhard 1938–1944, Seuil, Paris 1968 (v textu Rivièrových vzpomínek se nacházejí i Teilhardovy dopisy).

Teilhard de Chardin en Chine: Correspondence inédite (1923–1940), Edisud, Aix-en-Provence – Musée national dʼhistoire naturelle, Paris 2004.

Pierre Teilhard de Chardin vždy chápal své teorie jako základ pro praxi: aby si z nich mohl čtenář něco odnést pro každý den, v časech klidných, i v časech krize, v radosti i trápení. Co je to podle Teilharda krize? Narušení stávajících vazeb spojené s chaosem. Chaos má nicméně především tvůrčí povahu: umožňuje vznik nové, lepší struktury uspořádání, zároveň je však vždy spojen s nebezpečím rozbujení strachu nebo násilí. Na základě Teilhardova díla se v tomto textu pokusím jeho myšlenky rozpracovat a uvést kritéria jednání nejen pro krizovou situaci.

Žijeme ve středu Evropy v čase a místě, kde naprostá většina každodenních vazeb funguje tak samozřejmě, že si jich nevšímáme. Celospolečenská krize nastává tehdy, když najednou zavedené, neviditelné vazby přestávají fungovat v takové míře, že to zasahuje většinu. To se už dlouho nestalo, ale jestli platí Teilhardovy zákony evoluce, nutně se to bude stávat stále častěji. Protože hustota vazeb dosáhla globálně takové intenzity, že se výrazně zvýšila míra vzájemného ovlivňování událostí na Zemi.

Krize jsou podle Teilharda nutnou součástí vývoje. Nastávají, pokud v systému stávajících vazeb a vztahů dojde k přepětí, které dosavadní vazby neunesou (např. v době revolucí, válek, masových hnutí apod.), nebo v době, kdy z důvodu rozhodnutí řídících složek společnosti jsou stávající vazby omezeny nebo znemožněny – jako se to stalo právě teď, poprvé v celosvětovém měřítku. Proto je to případ exemplární. Snad takové opatření zabrání vnějšímu chaosu, vnitřnímu však nikoli – a ten je stejně tak tvůrčí i nebezpečný jako ten vnější.

Co se v takové situaci děje a co si z toho můžeme odnést viděno pohledem Teilhardova díla? Znakem krize je právě zpřetrhání vazeb. A tím i jejich obrovské zviditelnění. Co jsme neviděli, považovali za samozřejmé, najednou vyvstane před očima. Až když určitá vazba mizí nebo se změní, můžeme ji jasně zhodnotit. Najednou jsou zavřené hranice, jsou zavřené některé obchody, nedostává se zboží – už jen tyto materiální záležitosti umí zvýraznit širokou vztahovou síť, která je na ně napojena. Hrozba úmrtí našich blízkých, nutnost omezit své potřeby, nevycházet, nejezdit. Možná nejvíc se celá krize projeví na ekonomických důsledcích; nikdo také nepochybuje, že ekonomika jako cirkulace zboží a služeb je nesmírně provázaný systém. Ale krize zvýrazní i všechny ostatní vazby, všechny ostatní systémy. Protože ty jsou ještě mnohem provázanější, jen to nevidíme.

Mapa vztahové sítě

Teilhard nikdy neříkal, že se svět globalizuje k dobrému, pouze že se globalizuje, propojuje stále silněji, na základě vazeb stále rychlejších a mocnějších – ale také při zneužití nebezpečnějších. To je evoluční zákon, jiné to nebude, naopak! Bude to ještě výraznější.

V „normálních časech“ pouštíme svou energii do zaběhaných vazeb, ani si často neuvědomujeme, kolik energie čemu vlastně věnujeme. V čase krize se ztratí tato automatika, energie přerušené vazby náhle pronikne do vědomí a naléhavě křičí: Jsem zde! Potřebuji například něco koupit, vyjedu a přijedu k zavřenému obchodu. V tu chvíli mám příležitost uvědomit si dosah i zdánlivě banální vazby ve svém životě: Jaká je vlastně moje vazba s tímto výrobkem, který pravidelně kupuju?

Zkusím vystopovat jeho původ co nejdál dozadu a na druhou stranu zase jeho použití, co nejdál dopředu. Proč ho vlastně potřebuju? Kdo, kde a za jakých podmínek ho vyrábí a co tím nejvíc ovlivňuje? K čemu ho užívám? Jak zužitkuju energii, informace nebo čas, který mi dává? Koho, co a jak tím ovlivňuju já? Konkrétně to znamená zkusit si představit aspoň část transformační řady zdrojů, kterou každá vazba zahrnuje, a tím i komunikační síť, která se s ní pojí. Nějaké zdroje a změny jsou potřeba k výrobě, samotný nákup je závislý na několika zdrojích (čas, cesta, pohonné hmoty, peníze), a nějaké zdroje také svému okolí odevzdávám, když výrobek spotřebuji (materiál, informace, emoce, prostor, čas…?).

Jakákoli živá i neživá entita je závislá na mnoha zdrojích z okolí a nějaké zase svému okolí odevzdává a umožňuje tím život někomu dalšímu. Biosféra a lidská sféra tvoří vzájemně hustě provázaný systém. Důvod, proč si nejsme vědomi vztahů, je také to, že vztahy nevidíme, vztahy nejsou vnímatelné smysly, vidíme pouze jednotlivce. Když pozorujeme včelu, nemůžeme z jejího chování rozpoznat, že tvoří zásadní článek systému a pokud vyhynou včely, bude ohroženo i celé lidstvo. Holistický přístup, jehož byl Teilhard průkopníkem, nás nabádá zkoumat své vztahy z tohoto hlediska vzájemné závislosti zdrojů.

Zviditelněná vztahová síť i zdánlivě banálního materiálního vztahu je tak obrovská, že se její odkrývání dá přirovnat k závrati z pohledu na jasnou hvězdnou oblohu v temné krajině. A u vesmíru musíme nakonec při analýze vztahů skončit všichni, protože všechen život na Zemi závisí na Slunci, které když přestane svítit, zastaví se i všechno vzájemné sdílení zdrojů a energetické transformace z toho pocházející. Cílem Teilhardova díla ale není, abychom se zbláznili, když si uvědomíme, že dosah našich činů a vazeb je velký jako vesmír a tvoří stejně tak rozsáhlou síť, jako tvoří například neurony našeho mozku. Cílem je přivést čtenáře k zamyšlení nad kvalitou našich vazeb.

Nebezpečí strachu

Krize znamená nejen narušení stávajících vazeb, ale také obrovské uvolnění energie. Když přetrháme hustou síť kabelů zapojených do zdroje, nepřestane v nich energie existovat, jen přestala proudit. A pomyslné kabely našich vazeb jsou zapojeny do zdroje vždy, protože tím zdrojem jsme my sami, naše životní energie. A strach nebo údiv, přirozená reakce na změnu, způsobí, že je jejich energie dokonce znásobená. Co s takovou energií udělat? Kam ji nasměrovat? A zde tkví jedno z důležitých poselství Teilhardova díla: Právě v časech krize máme k dispozici tolik volné energie jako nikdy jindy! Můžeme díky tomu proměnit své vztahové sítě s účinností, jakou těžko jindy nalezneme.

Především je důležité neproměnit uvolněnou energii ve strach. Strach je často první lidskou reakcí. Opora zavedených vazeb se zbořila, to je většinou děsivé. Ale strach uzavírá a osočuje druhé ze zla nebo zavrhne jako zlý celý svět. Říci, že za to, co se děje, může někdo druhý, ten zlý, je stoprocentní cesta k horšímu. A podle Teilharda také evoluční pravidlo. A pravidlo jednání z něho odvozené: Neoznačíš druhého za zlého, neoznačíš skupinu lidí za zlou a určenou k vyvržení ze společnosti a neoznačíš svět za zlé místo. Protože to jde přímo proti Bohem zamýšlenému cíli, jímž je sjednocení v různosti a oslava stvoření. Naopak: i v čase krize máme hledat cesty, jak harmonicky začleňovat a nacházet krásu. Začlenit lze všechno, ačkoli často nevíme jak, a to třeba i celá staletí nebo tisíciletí. Ale podle Teilharda je v Božím plánu začlenitelné vše, a pod určitým úhlem a na určitém vhodném místě, třeba po obrovském úsilí a proměně, lze všechno vhodně umístit a spatřit jako krásné a dobré.

Rozhodně se to ale nestane automaticky. To je další důležitá Teilhardova myšlenka: Noosféra, ve které žijeme, nesměřuje automaticky k dokonalému stavu, je ve stavu zrodu, plná omylů, tápání a slepých cest, ale člověk má nástroje, jak ji nasměrovat správně, je to jeho vlastní úkol, uložený mu Bohem. Pro praktické jednání stačí na začátku málo: vyvarovat se přímého označení nálepkou „zlo“ přilepenou na konkrétního člověka, skupinu nebo svět kolem. Myšlenka může být zlá, vztahy i jednání mnohých mohou být skutečně zlé, přesto se varujme těchto slov, často jimi zasáhneme i lidskou duši.

Na jaký vztah se zaměřit?

Teilhard ve svém díle ukazuje, že všechny vazby jsou neseny třemi silami, a to už od počátku vesmíru, od prvních atomů, přes geosféru, biosféru, až do noosféry (lidské sféry), se podle stupně komplexity, kterou určitá entita či bytost dosáhla, zesilují tři energie: vědomí, láska a víra. I kámen, rostlina, i každý živočich disponuje všemi těmito silami, byť pro člověka v často nepozorovatelné podobě, ale až u člověka, právě díky komplexitě jeho nervové soustavy, dosáhly tyto síly maxima. Jimi tvoříme svět, jimi tvoříme všechny vazby. Je na nás, jak bude svět vypadat, protože svět se tvoří podobou našich vazeb. A aby  směřoval k lepšímu stavu, je třeba tyto vazby tvořit správně.

První energií ze tří je právě síla vědomí, reflexe. Aktivovat energii vědomí znamená nejprve prozkoumat dosah svých vazeb. Jak můj čin ovlivňuje to, čeho se týká? Odkud má zdroj a co v mém okolí působí? Nemohu samozřejmě takto probádat všechny své vazby, to není v lidských silách, stačí pro začátek vybrat si jednu z nich. Jak ale najít tu správnou, které se mám věnovat především?

Prozkoumáme-li své vazby, dříve či později narazíme na nějaký problém. Kupuji například vejce, maso a další potraviny z velkochovů a působím tím utrpení, nebo pracuji ve firmě, která má mnoho problémů, s nimiž nemám sílu ani schopnosti něco dělat. Většinou musíme dělat kompromisy. Není v lidských silách udělat všechny své vazby čisté a neškodné. Znamená to, že se nemusím ze všech sil věnovat nápravě „vadného článku“ ve své vztahové síti, když nevím jak, nebo na to necítím dost síly. Vazba, na kterou se má konkrétní člověk zaměřit, má být „čistě jeho“. Pokud do ní chce vlévat lásku a víru, musí to dělat z přebytku a určité správně chápané moci, nikoli z odporu, hněvu, strachu, bezmoci.  Toto je velmi důležité, abychom se vyvarovali „páchání dobra“ a falešného „sebeobětování“. Dávat jen z přebytku, což znamená z pocitu, že láska a víra mnou  procházejí z jiného zdroje, než je můj vlastní, ačkoli člověk sám může být velmi slabý.

Podle Teilharda má každý z nás jedinečný, ničím nenahraditelný pohled na svět a nikým nezastupitelné schopnosti – tvoří jedinečný článek systému. Něco nás přirozeně zajímá víc, něco méně. Kde mohu dávat z přebytku, poznám podle síly svého zaujetí. Vazba, na kterou se máme zaměřit, je označena silou naší vášně. Co mne ve světě nejvíc trápí, co mi nejvíc vadí a burcuje k činu přemírou nevyužité energie? Nebo naopak: U jaké činnosti cítím plnost bytí a skutečnou radost? Kam vkládám své největší úsilí? Při jaké činnosti cítím nejintenzivnější proud života? – Nebo ještě jinak: Kde cítím největší klid a smysl? (I klid je známkou plnosti energie.) – Všechno to jsou podoby vášně, které označují důležitost určitých vazeb právě pro konkrétního člověka.

Energie lásky

Alespoň jedna z mých aktivit, vazeb, by měla být nesena láskou. Krizová situace dovolí jasněji rozlišit, které vazby by to měly být, ty důležité zvýrazní. Láska znamená, kromě jiného, absolutní respekt k jedinečnosti druhého. Nechat ho žít svobodně, vytvářet mu podmínky pro jeho vlastní tvořivost a svobodu. Moje svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, jak se často mylně říká. Naopak: Moje svoboda začíná tam, kde mi pro ni druhý vytvořil podmínky. – Kde tedy a jak ve svém omezeném okruhu vytvářím podmínky pro to, aby se člověk, rostlina, zvíře mohly harmonicky zapojit do prostředí tak, jak si sami zvolí? Pokud jim k tomu dám možnost, připravím cestu, budou zase oni vytvářet podmínky svobody pro další bytosti ve svém vlastním okruhu, ve své vztahové síti.

Příjemné na Teilhardově díle je, že se soustřeďuje právě na zdánlivě „banální“ každodenní činnosti. Aktivity většiny z nás nejsou spojeny s výraznějším dosahem, jako například činnost politika, lékaře, právníka, vědce nebo slavného herce či zpěváka. Teilhardovo dílo ale ukazuje, že nezáleží na společensky připisované důležitosti: Stejný dosah a rozsah i zodpovědnost mohou mít aktivity, které jsou z lidského pohledu nepatrné.

„Živý a vtělený Bůh nám není vzdálen, není mimo hmatatelnou oblast, nýbrž očekává nás v každém okamžiku naší činnosti, v díle přítomného okamžiku. V jistém smyslu je přítomen na špičce mého pera, mého rýče, mého štětce, mé jehly – mého srdce a mé myšlenky.“ („Božské prostředí“, in: Chuť žít, Vyšehrad, Praha 1970, s. 27.)

Vezměme si příklad s rýčem. Jak může být Bůh „přítomen na špičce mého rýče?“ Díky propojení obrovské vztahové sítě, kterou tímto jediným činem, rytím země, ovlivňuji a proměňuji. Skrze tuto síť přivádím do své zahrady původní energii stvoření, která stále vyvěrá od Boha, a rozvádím ji svými činy a volbami do světa. Starám se o zahradu, proměňuji a ovlivňuji velké množství jejích prvků. Pro koho a kolik různosti a života na své zahradě mám? Když hubím škůdce a plevel, umožňuju tím různorodost a život, nebo prostě jen hubím? Jaké chemikálie používám? Odkud pocházejí a komu všemu škodí? Koho zvu na svoji zahradu? Lidi, děti, ptáky, hmyz? Koho odháním a proč? – Mnoho otázek, smysl jediný: Umožnit co nejvíc různosti, svobody a radosti v jednotě, jaké jsem ze svého místa schopen. Tehdy je na špičce mého pracovního nástroje, mé ruky, v mém slově přítomen Bůh a jeho přítomnost se rozlévá do celé sítě, kterou kolem sebe aktivuji.

Každý z nás se stará o svou vlastní zahradu, ať už má podobu domácnosti, ve které pečuji o své blízké; obchodu, v němž prodávám; právní poradny, kanceláře úředníka, pracovního stolu spisovatele; ať už je to cela vězně nebo nemocniční pokoj těžce nemocného. Každý z nás má na dosah svých rukou, svých smyslů i myšlenek tisíce živých a vysoce citlivých kontaktních bodů, z nichž vychází jeho komunikační sítě.

Láska je fascinace jedinečností. V jediné věci vidím dokonalost celého světa, vidím v ní obraz Boží: Jeden konkrétní výtvor z nekonečna možností, provedený svobodně ze zdroje Božské energie. Každou bytostí prosvítá tato energie, tento počáteční tvořivý proud svěřený vesmíru při Velkém třesku – a jedině láska umožní toto světlo spatřit. Každá bytost s božským zdrojem energie zachází jiným způsobem, a právě pro tento jedinečný způsob a zároveň proto, že je výtvorem z „božského zdroje“, lze jedinečnou věc či bytost milovat kvůli ní samé, včetně jejích chyb a nedokonalostí, nepodmíněně.

Milovaný člověk mi zpřítomní celý vesmír, ale láska k člověku není jediným projevem lásky. „Boží tvář“ mohu zahlédnout i ve zvířeti, rostlině a jim věnovat svou péči. Často právě různé bizarní záliby a potěšení, kterým se věnujeme, odhalují naše nezastupitelné schopnosti. A právě tyto specifické zvláštnosti mohou být tou jedinečnou vazbou, o kterou pečuji, do které pouštím svou energii lásky, a která díky tomu rozsvítí celou vztahovou síť, na kterou je napojena. Teilhardovo dílo je důležité právě v tom, že zdůrazňuje význam těchto zdánlivých drobností: Vařím s láskou a speciálním umem nějaké jídlo? Tam tedy potom tkví ústřední bod mé „zahrady“. Jakou vztahovou síť kolem svého pokrmu vytvořím? – Starám se ve své vsi o to, aby každé jaro mohly žáby bezpečně přejít přes silnici do rybníka? V komunikačních cestách, které jim otevírám, přenáším i tvořivou energii Boží. – Píšu článek do novin? Můj text se může stát studnou, ze které může proudit energie stvoření. – Vyrábím dveře pro dům? Provedu-li to s poctivostí a vložím-li do své práce všechen svůj um, zasazuji podstatný detail do mozaiky budoucího domu, budoucí „zahrady“ jejích obyvatel. Jsem si totiž vědom, že vztek nad špatně provedenou řemeslnou prací může být rozbuškou nenávisti, kdežto funkční detail působí jako koření dokonalé harmonie. – Starám se o nemocného, zavřený mezi čtyřmi stěnami? Zahlédnu-li v jeho trpící tváři odraz Boží, rozsvěcuji svět božskou láskou, jejíž působnost může být mnohem mocnější než činy státníka.

Pokud je nesena láskou jedna jediná moje vazba, její dosah má podle Teilharda mnohem větší sílu, než může mít šíření viru nebo nenávistné myšlenky. Čin nesený láskou ovlivní celou vztahovou síť tak mocně, jako bychom do ní hodili bombu, ale bombu tvůrčí. – Ačkoli to není hned vidět, protože láska často působí ve skrytosti, ale její potenciál je obrovský, v pravý čas „vybouchne“ a změní celou síť vztahů. Žádná nenávist a strach nikdy nebudou mít takovou působnost. Jenom jsme většinou přemírou zla nebo utrpení kolem tak paralyzováni, že věříme v jeho moc. Ale zlo není mocí, zlo je ve skutečnosti slabostí ze strachu, nicotou, přetrháním a zabraňováním, nikoli budováním vazeb. Zlo není žádná aktivita, skutečné bytí, je to jen rozbujelá nicota, které jsme propůjčili hlas a ruce.

Víra jako síla, která „tvoří svět“

A poslední, ale stejně důležitá energie z těch tří je víra: Kterou ze svých každodenních činností, vazeb s věcmi a lidmi, nesu vírou? Víra znamená naději, důvěru v to, že je zde vyšší síla, která rozumí plánům světa, a že se k ní mohu připojit a aktivně s ní spolupracovat. Dělám aspoň jedinou svou každodenní činnost s myšlenkou na zlepšení světa? S nadějí? A může mi u toho být i špatně, mohu cítit strach, bolest, smutek, přesto mohou mé vazby nést kvalitu lásky a víry. Pramen víry se často otevře právě v hlubinách duše zajaté temnotou, když o víru prosí: „Z hlubin volám k Tobě, Hospodine, Pane, vyslyš hlas můj!“ A když se pramen otevře, mohu ho také rozlévat do svých vazeb. I když je mi zle, mohu promluvit vlídné slovo s člověkem, mohu zasadit květinu, pomoct zvířeti, pomoct člověku. A i když cítím, že nemám už vůbec žádnou sílu, že zrovna nemám co dát, přesto mohu velmi aktivně jednat tím, že nešířím strach a nenávist. Neuvolím se nicotě v sobě dát slova a tvar a pustit ji tak do světa. A mohu také kritizovat, ale bez osočování, mohu se rozčilovat, ale konstruktivně, proměnit vztek v akci.

Víra je podle Teilharda „síla, která tvoří svět“, protože otevírá možnosti. Možnosti jsou předchůdně narýsované nové cesty, nové komunikační sítě. Nemůžeme je smysly vnímat, přesto je víra rozevře tam, kde dosud zela nicota, a jsou připraveny k naplnění aktivitou. I v naprosté bezmoci a nehybnosti mohu ještě jednat, a to modlitbou. Díky vzájemné propojenosti komunikačních sítí mohu svou modlitbou otevřít cesty bytostem, které by bez mé prosby zabloudily. Nevidím je, nedozvím se o nich, ale jsou to souputníci mé duše. Mohou žít i na druhém konci světa, protože víra, jako nejsilnější tvůrčí energie, má možnost překonat všechny vzdálenosti. Není závislá na již ustavených vztazích, může svobodně létat i v bezcestí chaosu. „Duch vane, kam chce.“ (Jan 3,8)

Všechno, co platí v časech krize, platí i v časech klidu a radosti. Jenže tehdy své vazby většinou nevidíme. Umožní nám je vidět až krize nebo utrpení. A tehdy je také můžeme zhodnotit, opravit, přestavět, zesílit – a požehnat. Nezačínáme někde mimo svět, v meditaci nebo duševním vytržení, v abstraktních úvahách. Každý den začínáme znovu tam, kde jsme se probudili, tady u toho kuchyňského stolu, tady u své každodenní rutinní práce, tady s tímto konkrétním člověkem, jehož přítomnost jsme si často nevybrali, tady na tomto místě, kde bychom často ani nechtěli být. – A tady a teď zkoumám své činy, slova a vazby, které vytvářím, trojitým kritériem: šíře vědomí, láska a víra. Mám alespoň u jedné své aktivity ponětí o původu a dosahu vztahové sítě, do které se zapojuji a kterou vytvářím? Dělám aspoň jednu svoji každodenní činnost se skutečnou láskou? Je aspoň v jedné mé aktivitě hluboká víra v lepší svět? To jsou tři jednoduchá pravidla evoluce podle Teilharda. V čase chaosu, který provází krizi, můžeme díky nim účinně proměnit své vztahy.

Autor: Františka Jirousová (text je pracovní verze, budu ho asi ještě upravovat).

V PDF lze stáhnout ZDE.